Brána

27. dubna 2016 v 14:27 | Kačenka |  Kolotoč
Zastavil se, aby popadl dech. Věděl, že už je blízko a spěchal, ale bolest v kýčli mu nedovolovala jít rychleji. Po obloze se táhla nízká mračna, dost zvláštní pro toto roční období. Blížila se tma a krvavý západ slunce jim dával nadpřirozené kontury. Z kapsy ukryté ve splývavém plášti vytáhl malou otlučenou krabičku s displejem. Namířil ji před sebe a přepnul několik tlačítek. Teplota, elektromagnetické pole, vektor gravitačního zrychlení, radiace. S těžkým vydechnutím ji schoval zpět a rozhlédl se. Ano. Větve stromů jakoby ukazovaly správným směrem. Sevřel ohmatanou hůl a vydal se vpřed.


červen 1987

"Popiš mi to ještě jednou, Jakube. Jak se to stalo, co jsi viděl?"
Jakub seděl na bílé kovové židli. Spíš se choulil. Ruce měl zkřížené přes prsa a držel se za vlastní ramena, až mu klouby na rukou zbělely. Měl strach. Pán v bílém plášti za těžkým stolem plným papírů na něho hleděl vlídně, ale zároveň se špatně skrývanou špetkou obezřetnosti. Těžká ruka dalšího bílého pána, kterou cítil za zády na opěradle, mu vůbec nedělala dobře.
"Byla tam..." znejistěl. Pán v plášti pomalu přikývl, aby pokračoval. "Byla tam dívka a za ní louka plná květin. Podávala mi ruce a hladila mě po nohách, až jsem s nimi znovu začal hýbat. Pak ale začali přibíhat lidi a všechno zmizelo."

listopad 2014

Kavárna nad letištní halou poskytovala trochu klidu a soukromí, kolik to jen šlo nad hlavami prudícího tisícihlavého davu a lavičkami plnými lidí brebentících v nejrůznějších jazycích. Javier hleděl z dálky na poněkud výstředního pána u skleněného stolku. Značně šedivé vlasy měl stažené do úhledného copu a na sobě dobře padnoucí oblek. Šálek s předraženou kávou držel elegantně ve dvou prstech. U nohou mu stála luxusní černá aktovka, ale na vratkém stolečku poněkud nepatřičně ležel druhý, otřískaný hliníkový kufřík.

Přistávající Jumbo Jet na ranveji za prosklenou stěnou rozehnal přízemní mlhu do mnoha divokých vírů, které se za vzdalujícím se strojem táhly k obzoru. Výstřední muž rychle postavil šálek na stůl, až z něj káva vystříkla kolem. Přisunul k sobě hliníkový kufr a trhnutím ho otevřel. Uvnitř ve spleti drátů svítilo několik diod. Rychle pomačkal tlačítka na několika přístrojích. Teplota, elektromagnetické pole, vektor gravitačního zrychlení, radiace.

Pomalu kufr zavřel a hlava mu klesla do rukou. Javier si až teď všiml, jak staře hubený muž vypadá. "Doktor James Thomas?" zeptal se v předklonu a tiše. Muž zvedl hlavu z dlaní a podíval se Javierovi do očí. Prázdnota a zoufalství, kterou v nich Javier na chvilku uviděl, ho vyděsila. To už se ale doktor Thomas usmíval a zoufalství z přivřených očích zmizelo. "Ano, dobrý den. Doktor Javier Abélanet, předpokládám?"

"Pojďte, parkuji před bočním vchodem. Přednášku máte za tři hodiny. Všichni se moc těšíme."

březen 1987

"Jsem krááááááál!" Křičel rozcuchaný kolenatý devítiletý klučina na střeše odstaveného vagónu. Ruce si založil vbok. Jakub vyskočil z náspu do otevřených dveří, nohu dal na jejich madlo a šplhal se nahoru. Když bude dost potichu...

"Kam si myslíš, že lezeš, nevolníku?" Zakřičel kluk a šlápl mu na ruku, kterou se držel okraje střechy. Zatím to moc nebolelo, ale jestli se pustí, spadne z pěkné výšky. Jakub rychle přemýšlel. Vymrštil druhou ruku a zatahal stojícího kluka za druhou nohu. Ten zavrávoral, ztěžka dosedl na zadek a ve strachu se odsunul rukama od okraje. Toho Jakub využil, vytáhl se na střechu a stál nad kamarádem. "Kdo je král?" Zeptal se ho vážně.

Kluk si ale rychle stoupnul a rozběhl se po streše k dalšímu vagónu. Přeskočil mezi nimi a křičel: "Tohle je přepadeníííí! Vydejte mi všechny šperkyyy, kojotiiiii". Jakub byl v mžiku u něj a nad hlavou točil imaginárním lasem. Kluk vyskočil do výšky, ozvala se rána a všechno se skrylo v oslepující záři. Cosi prohnulo Jakuba obrovskou silou v zádech a vyrazilo mu dech. Nemohl se hýbat a v uších mu pískalo.

leden 2037

Identitu změnil už před pěknou řádkou let. I když ne zrovna nápaditě. Jakub Tomášek nebo James Thomas. Původem z malého moravského města s velkým nákladním nádražím, nebo z brazilského Sao Paula, kde se falešné doklady dají sehnat za babku. Po Evropě poměrně známý přednášející fyzik poněkud výstředního chování, nebo kluk, který zázrakem přežil elektrický výboj při hře na odstavené vlakové soupravě a pak strávil mládí s přestávkami v ústavu pro duševně choré nebo na útěku.

Sledoval zprávy o zvláštních klimatických jevech a vždy byl schopen dorazit na místo během něklika hodin. Ta dívka mu řekla, ať ji najde. A on hledal.

březen 1993

Jsou to proradné svině. Jakub pochopil, že musí mlčet. Už dávno. Jinak ho nepustí. Choval se vzorně a v dobrém žertoval s personálem ústavu. Projevoval zájem o vědecké knížky i o klasickou literaturu, působil klidně a vyrovnaně. Na narážky na zvláštní příhody kolem neštěstí na nádraží před lety a na bránu do jiného světa, za kterou se na něj smála andělská dívka, reagoval klidným veselým úsměvem a slovy, že byl dítě a že silný zážitek do hlavy vnese lecjaké bludy.

Jenomže na něj někoho nasadili. Tak moc mu připomínal kluka, kterého v osudný den zabil proud, že k němu velice přilnul. Tichý a velice vnímavý chlapík, stejně kolenatý a se stejně rozčepýřenou kšticí. Trpěl výraznými tiky a špatně mluvil. Povídali si dlouhé hodiny, až mu všechno vyzvonil. A naplánovali spolu útěk, pěkně filmový - v autě, které jednou týdně odváží špinavé prádlo. Jenže to byla past. Když ho zřízenci vytahovali z pytle s prádlem, pokousal jednoho, druhému vrazil prst do oka a dostali ho až paralyzérem a nějakou injekcí.

Ne, ne, ne, ne, NEEEEEE! Nemůže, NEMŮŽE TADY ZŮSTAT, když je potřeba znovu najít bránu.

červenec 2012

"Říkáme tomu tunelové vidění, pane Tomášek." Vlídný pán v plášti za ta léta dost zestárnul. Ale stejně tak Jakub. Sklesle seděl na bílé židli a zřízenec stál u dveří. Jakub byl pod sedativy a je jasné, že nebude dělat problémy.

"Dostal jste tehdy opravdu velkou ránu a je div, že jste ji přežil, dvakrát větší div, že můžete chodit a hýbat rukama. To, co popisujete, že bylo všechno kolem jakoby protažené směrem k té, jak říkáte, bráně, že na ni ukazovaly větve stromů, ale i mraky, je zraková deformace, které se říká tunelové vidění. Je evidentní, že se Vám z nějakého důvodu stále vrací a to ve vás obnovuje bludné představy. Ta brána a ta dívka, tou si po letech zdůvodňujete, proč jste z toho vyváznul relativně bez úhony."

Jakub se ještě víc zhroutil na židličce a začal plakat.

"Jste nebezpečný ostatním lidem i sobě, dokud budete odmítat léčbu, utíkat a prát se, nemůžete čekat, že vás pustíme."

Ještě ten večer Jakub sbalil v dílně všechny měřící přístroje do hliníkového kufru, překódoval zámek na patře, zámek v přízemí a zámek zadního vchodu do budovy, a opustil ústav. V kradeném oblečení, umytý a oholený odletěl charterovým letem do Sao Paula.

duben 2047, současnost

Zastavil se, aby popadl dech. Věděl, že už je blízko a spěchal, ale bolest v kýčli mu nedovolovala jít rychleji. Po obloze se táhla nízká mračna, dost zvláštní pro toto roční období. Blížila se tma a krvavý západ slunce jim dával nadpřirozené kontury.

Plášť mu ve větru pleskal o unavené nohy a drobné kapky krátké přeháňky vítr hnal dopředu, zrovna tím směrem, kterým ukazovaly přístroje. Rozhlédl se. Větve stromů ukazovaly cestu a dokonce i štěrk na cestě byl uspořádaný do linií, které se sbíhaly do jednoho místa na obzoru.

Možná je skutečně blázen. Zamrkal a stromy i kameny byly úplně normální. Ale na prahu sedmdesátky je pozdě na pokání. Došel k červenému kovovému zábradlí na okraji propasti a opřel se o dalekohled, který fungoval na drobné mince. Vedle něj stál mladík a upřeně se díval dolů. Teprve po chvilce si Jakub uvědomil, že mladík nestojí před, ale za zábradlím.

"Vůbec ke mně nechoďte, nebo skočím". Vypískla osoba hystericky.
"Nemám to v úmyslu". Klidně odpověděl Jakub. "Přišels k bráně, co?" Mladík se zarazil.

Jakub znovu vytáhl krabičku, ve které malý palivový článek poháněl čtveřici měřících zařízení. Gravitační pole tu mělo masivní odchylku a radiace dosahovala desetinásobných hodnot proti pozadí. Brána je tady, nadosah. Ale podle přístroje je patnáct metrů pod okrajem propasti. Pod skalnatým okrajem ale rychle houstla tma a nic nebylo vidět. Shodil plášť ze shrbených ramen.

Kluk vedle sebou cukl, asi chtěl skočit, ale na poslední chvíli si to rozmyslel.

Jakub se na něj dlouze podíval. Rozpustil si dlouhé šedivé vlasy a sundal boty. Naposledy zkontroloval displej krabičky a upustil ji na stočený plášť. Rychle se přehoupl přes zábradlí a s nataženýma nohama skočil.

květen 2047?

"Popište mi to ještě jednou, pane Schmeister?" vlídný pán v bílém plášti měl značně ustaraný výraz, protože na jeho mladého pacienta za dveřmi čekala policie.

"Takže profesor Thomas prostě přišel, svlékl se a skočil před vašima očima do propasti hraběte Karla Joachima?" Mladík vydal tiché zakvílení a stočil se na bílé kovové židli do klubíčka. Muž za těžkým stolem plným papírů si sundal brýle a promnul si kořen nosu.

"Dobře, nahoře se našly jeho věci a profesor se už půl roku pohřešuje, ale jak mi vysvětlíte, že na dně propasti nic nenašli?"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Just Blaze Just Blaze | 4. května 2016 v 15:31 | Reagovat

To je jedna z nejlepších povídek, co jsem tady četl, fakt skvělý! Vždycky jsem si říkal, že bych něco takovýho chtěl taky napsat, jen to chce bohužel hodně práce. Líbí se mi ta struktura na přeskáčku a takovej trochu románovej styl. A já jsem možná trochu ujetej na detaily, tak mě nejvíc potěšilo to navázání v textu na: "Zastavil se, aby popadl dech..." A když jsme u těch detailů, celý je to super na přemýšlení, tak bych tam ani nedával větu: "Kluk vedle sebou cukl, asi chtěl skočit, ale na poslední chvíli si to rozmyslel." To si domyslíme (že chtěl skočit). Podle mě. Ale to je jenom můj omezenej názor. Promiň za zdlouhavej komentář, to dělá to moje nadšení! :D Super, tohle mám přesně rád :-)

2 Kačenka Kačenka | E-mail | Web | 5. května 2016 v 10:26 | Reagovat

Děkuji, právě jsi mi dodal chuť psát dál. Jinou odměnu, než pozitivní komentáře, za to nemám :-)

3 Niela Niela | E-mail | Web | 6. května 2016 v 15:59 | Reagovat

Tak toto bylo velmi, velmi dobré :)
Rozhodně piš dál.
To časové rozhraní je velice zajímavé, není to moc obvyklé, ale vzhledem k obsahu je to normální :)

Niela

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama