Dnes je čas.

21. dubna 2016 v 13:42 | Kačenka |  Kolotoč
Michail potáhnul naposledy z levné cigarety a cvrnknul ji obloukem do nejbližší kaluže. Bylo opravdu hnusné ráno a neochotně se rozestupující tma se dosud držela ve všech dírách, prasklinách a spárách mokré Ponomarevovy ulice. Drobně mrholilo a rozhodně se nedalo říci, že by kondenzující smogový opar všechnu tu špínu mohl spláchnout. Zvedl límec kožené bundy, ruce vrazil do kapes a rychle vyrazil ke stanici metra.

Tak vidíš, Michalko. Řekl si sám pro sebe. Kolik to zabralo let, než jsi stanul na místě, kde jsi dnes?

Nikdy si tolik nevšímal otlučených rohů domů v ulici, vybitých oken, odpadků a zachumlaného bezdomovce, u kterého nebylo ani poznat, jestli ještě žije. Dnes se v něm zvedl odpor.

Dvacet let výzkumu a opatrné manipulace vlivných lidí, aby se dostal ke dnešnímu dni. Už to nejde odkládat.

Kolem se zuřivě prohnal mercedes s kouřovými skly, výmol nevýmol. Moskevští řidiči jsou pověstně bezohlední, ale tahleta kapitalistická smetánka je vrchol. Kalné bahno, které se rozstříklo z obrovské kaluže, cáklo Michailovi na kalhoty, i když z větší části stačil uskočit.

Matička potřebuje vyléčit z veškeré zkaženosti. Potřebuje vůdce. Pomalu stáhl rty do zarputilé grimasy.

Bylo čtvrt na pět. Mávnutím pozdravil starého vrátného a rychle zabočil do technického zázemí mauzolea. Vrátný byl jeho člověk. Nevěděl všechno, ale byl připravený. Čas kvapí.

Tělo leželo v ochranné atmosféře ve skleněném sarkofágu. Regenerační proces bakteriálním roztokem evidentně neprobíhal bez následků. Odbourávání mrtvé svaloviny a vaziv a nahrazování novým materiálem z kmenových buněk se neobešlo bez otoků a hnisavých ložisek. Stejně tak kůže na těle asi vezme za své, ta by potřebovala mnohem jemnější jehly a přesnější dávkování. To počká. Důležitý je obličej, ten musí poznat každý Rus od Baltu až na Kamčatku. Musí pochopit.

Z temných chodeb podzemních laboratoří a dílen se ozvala dutá rána. Michail ztuhnul v půlce pohybu, hadička s jehlou se mu třásla v ruce. Teď se to nesmí pokazit. Byl sice ozbrojen, ale ani tak. Na nose ho začala lechtat kapka potu. Spěšně ji setřel hřbetem ruky a dal se znovu do práce. Ne, určitě je tady sám. O to se postaral, když profesora Khamyrova, který skupinu preparátorů metodicky vedl, vyřadil ze hry. Nastal chaos ve směnách a potrvá maximálně několik dní, než Kreml dosadí někoho nového. Jen tak měl Michail šanci.

Bylo nádherné sledovat, jak vetché, devadesát let mrtvé údy znovu plní mladá pružná svalovina. Měřením elektrických vzruchů na obnovujících se nervech věděl, že to stihne. Až bude potřeba, bude chodit. A bude mít sílu, o to se Michail postaral. Horší bude mozek, s tím si bakterie moc rady neví a některé funkce obnoví, jiné poškodí. Pro začátek bude ale stačit, když ho lidé uvidí vstát. Obnova dalších tkání může počkat a možná bude i dobře, když bude ze začátku ovladatelný. Převzetí moci vyžaduje především symbol. Odstranil zbytek hadiček. Co bude potřeba udělat v prvních měsících revoluce, měl už dobře promyšlené.

Oblékání mrtvého do smutečního obleku není žádná legrace, hlavně v gumových rukavicích mokrých od konzervační lázně a odumřelých tkání. Naštěstí se povedlo restaurovat všechny vůdcovy kosti i šlachy a obnovit zhruba jejich přirozenou ohebnost. Původní pohřební oblek pochopitelně nebyl sešitý na zadní straně, ale to si Michail pro dnešek nemohl dovolit. Sako z divadelní půjčovny jakoby z oka vypadlo portrétům na poštovních známkách.

O několik pater výš, v hlavní místnosti mauzolea, ale také na náměstí, a snad i v okolních ulicích, se chystal zlatý hřeb celého plánu. Michailovy ruce rozčileně těkaly po dokonale padnoucím saku a hledaly jakoukoliv nedokonalost. Kdepak rychlý ozbrojený puč v několika lidech, cukaly Michailovi koutky. Kdepak spiknutí v armádě. To prostí Rusové smetou do moře všechno zkažené. A od prvního momentu jich budou tisíce. Zvedl na chvilku hlavu, jako by je snad odsud mohl vidět. Novinářů pozval dost. Jako zástupce vedoucího skupiny biochemiků, chirurgů a anatomů, která se o tělo již téměř sto let stará, dnes před zástupci tisku slíbil promluvit o spekulacích, které vznikly kolem plánu velkého vůdce revoluce pohřbít v rodinné hrobce v Petrohradě.

"Dost bylo snů, Vladimíre Iljiči", usmál se Michail a vstříkl do bezvládného těla odměřenou dávku adrenalinu. Bude se probouzet dobře půl hodiny. Skleněnou rakev na výtahu nechal odkrytou a i když se to nesmí, svezl se s ní speciálním výtahem nahoru do hlavní místnosti mauzolea. Tělo velkého vůdce se chvělo v drobných záškubech, z dálky těžko patrných. To je dobře, to je dobře! Plán dokonale vychází. Michailovi tekly po tváři slzy dojetí.

Sál byl už plný novinářů a množství blesků fotoaparátů Michaila na chvíli oslnilo. Pár lidí si všimlo, že je rakev bez horního krytu a dav zašuměl. Z náměstí se dovnitř drali další lidé, široký vchod byl beznadějně zacpaný a další lidé proudili z okolních ulic. To je dobře, alespoň nikdo z novinářů v šoku neuteče a zázrak bude na všech kamerách. Hučení davu zesilovalo a ozvaly se i první výkřiky. Zvedl obě ruce, aby obecenstvo utišil, trénoval to gesto velkých hvězd před zrcadlem několik večerů, muselo působit opravdu vědohodně. Teď je ta chvíle.

V tu chvíli mu něco přistálo na zádech, až zavrávoral. Od krku mu projela celým tělem prudká bolest a jekot v sále nabyl vrcholu. Mátožně se otočil a přitiskl si ránu, ze které mezi prsty v rychlých intervalech stříkala horká krev. Figura, ze které visely cáry kůže pod rozepnutým divadelním sakem ho srazila na zem a dvěma skoky se chopila dívky s mikrofonem v první řadě. Michaila rychle opouštělo vědomí. Vytočenou hlavou jenom sledoval, jak se slizký netvor vrhá na další a další postavu, nelidskou silou láme kosti, škrábe a kouše. U zablokovaných dveří ječí dav, zatímco další venku teprve přibíhají.

Znovu procitnul. Co se stalo? Všude kolem byla tma a ticho, tělo mu objímal hřejivý klid. Takže to byl sen? Oddechl si, načež znovu omdlel v kaluži vlastní krve. Bakterie z kousnutí na krku se v jeho těle dávaly do obludného díla. A ve všech tělech okolo také. Vlna, která všechno smete, bude vypadat úplně jinak, než plánoval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 slunecnyden slunecnyden | Web | 21. dubna 2016 v 17:16 | Reagovat

Náročné na čtení, ale stojí to za to. Vypracované a máš velkou fantazii.

2 Kačenka Kačenka | E-mail | Web | 26. dubna 2016 v 14:25 | Reagovat

Ahoj všichni, původní znění povídky se mi moc nelíbilo, psala jsem to ve spěchu. Dneska jsem to trochu předělala, snad to takhle bude lepší ke čtení.
Aloha.

3 Della-Luce Della-Luce | E-mail | Web | 26. dubna 2016 v 15:02 | Reagovat

Jako malá holka jsem měla ráda horory. To zvláštní mrazení po celém těle při čtení Tvé povídky mi tu dobu připomnělo. Děsivě dobré! :-)

4 Lúmenn Lúmenn | Web | 8. května 2016 v 20:06 | Reagovat

Tak tahle má sice taky vynikající pointu jako Jen tak si trochu hrát, ale provedení je trochu slabší. Určitě bych si s jazykem povídky ještě víc pohrála, protože námět je vynikající:)

5 Kačenka Kačenka | E-mail | Web | 9. května 2016 v 14:22 | Reagovat

[4]: Přesně to je komentář, který jsem chtěla slyšet. Tahle povídka se mi samotné moc nelíbí, nebyla jsem v takovém tom tvůrčím tranzu, kdy ten text plyne sám. Ale pocity jsou jedna věc, detailní rozbor by pomohl v další práci. Díky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama