Muž ze Slunce

1. dubna 2016 v 18:06 | Kačenka |  Kolotoč
Oslepla jsem přesně v den svých čtrnáctých narozenin. Trvalo asi čtrnáct dní, než jsem poprvé uvidela svého Muže ze Slunce, a dalších čtrnáct let do dnešního dne. Je mi dvacet osm a chci svůj příběh zaznamenat, dokud na to vidím.


Oslepla jsem jako malá holka. Je už celkem jedno, jak se to stalo. A zatímco se mi moje okolí ztratilo v neproniknutelné tmě, začala jsem objevovat Lidi ze Slunce. Ale po pořádku.

Kdo nikdy slepý nebyl, nedovede si to představit. Zkuste si se zavřenýma očima přejít svým bytem napříč, asi se několikrát pěkně kopnete, než to zvládnete bez úrazů. A přesně to jsem ze začátku pořád dělala. Rodiče plakali a chtěli mi snést modré z nebe, ale já se chtěla především naučit postarat sama o sebe. Z postele na záchod, do ledničky, později po schodech do přízemí, nebo podél zdi do zahrady, kde zpívali ptáci. Svět byl najednou plný zvuků a vůní, které jsem neznala, před tím neslyšela a necítila.

Poprvé jsem ho uviděla ve svém snu. A byl to zvláštní sen, protože jsem v něm byla slepá. Tedy kromě toho, že jsem spatřila tvář mladého muže, nezřetelný obrys, složený ze stejných barev, jaké se vám točí před očima, když se podíváte do sluníčka. Mít divné sny není nic zase tak neobvyklého, řeknete si. Ale ten mladý můž se mi od té doby každou noc vracel a byl stále zřetelnější, i když byl stále složený z toho barevného zmatku oslněných očí. Začala jsem mu proto říkat Muž ze Slunce. Nikdy jsem se na spánek netěšila tak, jako tehdy, a nikdy jsem tolik nezkoušela se ráno neprobudit.

Mluvil se mnou, bral mě za ruku a když jsem s ním byla pár týdnů, začal se kolem něj pozvolna objevovat jeho svět sluníčkových přeludů. To všechno bylo těsně před tím, než se mi poprvé ukázal ve dne.

Seděla jsem zrovna u oběda a hledala na talíři lžící pokrájené brambory, když mi můj Muž ze Slunce vyskočil najednou před očima. Trhla jsem sebou, až jsem si talíř shodila do klína. A zatímco máma lezla po čtyřech a sbírala vysypaný oběd, snažila jsem se už nehýbat, aby mi znovu nezmizel.

Sluneční svět se mi pomalu začínal objevovat i přes den, ale jakýkoliv pohyb hlavou ho rozfoukal na všechny strany jako dým, a trvalo hodně dlouho, než se jeho jednotlivé skvrnky začaly snovu skládat a dávat nějaký smysl. Můj Muž ze Slunce byl ale trpělivý, vždycky znovu počkal, než se mi podaří ho spatřit.

Přestala jsem chodit ven. Trávila jsem co nejvíc času vsedě na jednom místě, s hlavou opřenou a bez pohybu. Už jsem rozeznávala ulice, domy a další Lidi ze Slunce. Jaká škoda, že jsem vždycky nakonec musela vstát a něco dělat!

Dny plynuly neuvěřitelně rychle a já se do Slunečního světa budila rovnou ze sna. Tak jsem se rozhodla, že nebudu vstávat. Trávila jsem ve Slunečním světě celý den. Ze začátku mi vadilo, jak na mě máma křičí, jak pláče, nebo jak se mě snaží krmit, ale dokázala jsem už obraz ze Slunce udržet i při drobných pohybech. Nikdy jste neviděli tak nádherné město! Tolik zajímavých lidí, neuvěřitelných dopravních prostředků, přenádhernou pláž za městem a les! Páni, ten byl plný barev!

S mým Mužem jsme se brzy nastěhovali do domku se zahrádkou a když jsem dospěla, vzal si mě za ženu. Našla jsem si práci v knihkupectví a trávila celé dny čtením té nejkrásnější poezie, kterou si dokážete představit. A když jsem nebyla v práci, chodila jsem se s vým Mužem po městě, které snad žádný den nebylo stejné. A pak jsem zjistila, že jsem těhotná.
Tu radost ani nejde popsat, milovala jsem svého Muže a celý krásný Sluneční svět.

A pak jsem najednou hleděla do stropního světla v úplně bílé místnosti. Fuj, to píchalo. Otočila jsem hlavou a spatřila své rodiče. Byli strhaní, šediví a oba plakali. Řekli mi, že jsem prospala bezmála čtrnáct let a že díky nějaké nové nanotechnologii byli ve fakultní nemocnici schopní opravit mi sítnici v očích a zahájit stimulaci mozku světlem v rámci výzkumu. Že to, že jsem se probrala, je úžasný pokrok medicíny a že od teď budeme už na vždycky spolu.

Z invalidního vozíku svět vypadá zase trochu jinak. Nic kolem najednou nedává smysl, kliky nebo vypínače jsou moc vysoko, z oken vlastně není vidět ven na ulici, najednou si uvědomíte každý práh a schody.

Je mi dvacet osm. Jsem bledá, tlustá a sama sobě se hnusím. Život do nohou a rukou se mi pomalu vrací, chodí mě pravidelně cvičit. Včera jsem ušla s berlemi pěkných pár metrů. Řekli mi, že to může trvat třeba rok, ale že bych potom mohla žít plnohodnotným životem. Jen moje nová sítnice v očích bude vždycky zranitelná a měla bych se vyhýbat ostrému světlu.

Vyvezli mě na sluníčko do naší zahrady. Ptáci kolem žádní nezpívali, vlastně bylo i docela chladno. Stromy za tu dobu neuvěřitelně vyrostly a přicházející podzim je zabarvil do odstínů žluté, červené a fialové. Usnula jsem a zdál se mi krátký sen, ve kterém jsem stála ve svém Slunečním domově, smála se na svého Muže a držela se oběma rukama za svoje zvětšující se bříško.

Když jsem se probudila, sluníčko bylo už těsně nad obzorem. Bude ho rychle ubývat a tak mi nezbývá moc času. Zavřela jsem oči, sundala si sluneční brýle, co mi dali v nemocnici, a otočila se přímo proti němu. Věděla jsem, že budu za chvilku doma.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 1. dubna 2016 v 18:18 | Reagovat

Tohle je naprosto dechberoucí...četla jsem celý text jedním dechem, obdivuji tě, protože si absolutně nedokážu představit život bez toho, aniž bych normálně viděla.
Přeji ti velkou kopu štěstí, aby to bylo jen a jen lepší. :)

2 Kačenka Kačenka | E-mail | Web | 5. dubna 2016 v 15:35 | Reagovat

Možná to nebylo prvně patrné, ale tohle je jenom povídka. Děsí mě, když mi lidé píší, že se mnou soucítí a že je strašné přijít o zrak, takže se omlouvám za mystifikaci...

3 nadsalkem nadsalkem | E-mail | Web | 7. dubna 2016 v 16:03 | Reagovat

...Právě jsem se chtěla zeptat, zda je to tvůj případ, jsem ráda že ne....ten příběh se mi zdá i přes dobrý konec vlastně smutný.....a napsaný jeto teda výborně.... :-D

4 extras-diary extras-diary | E-mail | Web | 29. dubna 2016 v 20:51 | Reagovat

Moc hezky napsané, není to ani příliš uspěchané, ani zbytečně zdlouhavé :) A samotný nápad je taky zajímavý.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama