Jen si tak trochu hrát...

5. května 2016 v 14:08 | Kačenka |  Kolotoč
"Napadlo tě, že nad tím vším musí někdo být? Někdo, kdo nás hlídá?"
Henry se podíval na Alici, zpátky na letní mráčky na nebi, které už hezký čas sledovali, a pak znovu na ni.
"Napadlo mě, že jsi úplně blbá." hlesl a vzápětí dostal od Alice pohlavek, až se kousl do jazyka.
Začali se pošťuchovat. O rok starší Alice, které z loňské bitky na hřišti chyběl kousek předního zubu a spíš než v sukni se cítila dobře s fotbalovou šiškou, měla samozřejmě nad hubeným chlapcem rychle navrch. V městečku Roswell byla v létě nuda a blížící se červencová noc slibovala alespoň nějakou tu padající hvězdu.


Jedna kostička, druhá na ni, třetí a čtvrtá. A spadlo to. Lucas vztekle rozházel dřevěné kostky po podlaze a objal si kolena. Začal se pohupovat a vnímal, jak ho špatně oholená tvář při každém zhoupnutí píchá do nohou. Bylo mu horko. Malým zamřížovaným okénkem do místnosti svítil jenom tenký paprsek večerního sluníčka, ale pálil jako žehlička. Odsedl si a sledoval, jak se světelný obdélníček deformuje na vypolstrované podlaze a stěně. Pak se roztáhl na podlaze jako mořská hvězdice a vstoupil do svého tajného světa.

Steve točil knoflíkem televize tak dlouho, až se v černobílé změti objevil obraz. "Marge?" zavolal do kuchyně.
"Marge, chytili dalšího německého důstojníka, ukrýval se ve Švýcarsku. Už ho vezou do Norimberku, pěkně za ostatními. Je skvělé, když je na světě spravedlnost."
Marge stála opřená v otevřených dveřích, ve vytahané zástěře a s ofinou přilepenou ke zpocenému čelu. "A kdy bude spravedlnost tady?" zeptala se jedovatě.
Steve svěsil hlavu. Věděl přesně, o čem Marge mluví. Podíval se na zajištěné dveře, za kterými si hrál Lucas, jeho starší bratr. Po smrti otce zdědil veškerý majetek a ani o tom nejspíš neví. Peníze spravuje pořád rodinný právník a Steve nedostal ani cent. Navíc se musel zavázat, že se o bratra postará.
"Je sedm, musím ho nakrmit." vzdychl a po cestě do kuchyně políbil utahanou Marge do vlasů. "Nějak to zvládneme, uvidíš."

Vždycky to chvilku trvalo. Ležel úplně uvolněný a vnímal, jak se jeho těžké tělo boří do měkké podlahy pokoje. Uklidňoval dech, až skoro vůbec nedýchal. A byl tam. Najednou viděl otcův dům shora, prašnou cestu do stodoly, starého psa Baldwina, jak spí u boudy a sousedku, paní Hatchfordovou, jak nervózně veze prázdný vozík a ohlíží se přes rameno. Zase jde krást na pole meloun pro děti. Přiblížil se k Baldwinovi a podrbal ho za ušima. Pes vyskočil a nadšeně se rozštěkal. Vždycky Lucase poznal, už odmalička. Točil se na místě a vyváděl. "Běž, sleduj paní Hatchfordovou, a až bude u našeho pole, pořádně na ni zaštěkej!" Pes vystřelil přikrčený podél cesty a Lukas se znovu vznesl nad dům. Viděl už celé městečko, za chvíli i přes okolní pole. Cítil stovky lidí a tisíce zvířat, slyšel útržky hovorů, hrající televize a rádia. A hele, bráška mu nese nějaké jídlo!

Rychle se napřímil a vzal si od Steva tác s namazanými sendviči. "Eku-u" poděkoval tak slušně, jak to jenom šlo, a na brášku se mile usmál.
Steve stál v ponožkách vedle Lucase a sledoval, jak se dětsky neohrabanýma rukama pouští do jídla. Bylo to přerostlé dítě, Lukas prakticky nevnímal, co se děje kolem něj. Ale na Steva se vždycky krásně usmíval, tak dětsky a bezelstně. A ten věděl, že ho má rád. Steve se rychle otočil ke dveřím a utřel si slzy, které mu bůhvíproč najednou tekly po tváři. Ani nečekal na prázdný tácek a doufal, že si s ním Lucas neublíží. Je to jeho bratr, proboha. Jak jenom může uvažovat, že by...

Někde vysoko nad Atlantským oceánem se náhle nebe rozvlnilo, jako kdyby zafoukal hodně horký vzduch. Kdyby se v tu chvíli někdo díval dalekohledem, možná by i něco viděl, ale nikdo takový tu nebyl. O kilometr dál se celý krátký jev najednou opakoval, a znova, a počtvrté, až těch zachvění bylo dvanáct. Ať to bylo cokoliv, potichu se to vydalo k nejbližší pevnině, aniž by si kdokoliv všiml. Nebo přece jen?

Lukas ležel roztažený jako hvězdice a kontroloval svoje dýchání. Čím pomaleji dýchal, tím dál viděl. Tady, kde není spoutaný nemožným tlustým tělem, kde vidí, slyší a chápe. Kde ho občas uslyší jeho věrný pes, ale kde je jinak celý život sám. Náhlost, s jakou se něco objevilo v jeho tajném světě vedle něj, ho překvapila. Ještě víc utlumil dech a zeptal se: "Kdo jsi"?

Ucítil směs zmatku, překvapení a strachu, pak už jen zmatek a překvapení a nakonec jen překvapení. Ale žádnou odpověď. Chvíli čekal, ale pak si hleděl svého. Když nový kamarád nechce mluvit, nebude ho nutit. Začal si místo toho hrát s mraky, to ho vždycky bavilo. Tu ubral, tu přidal, až se z mraku stal nějaký trochu nepovedený obrázek. Vždycky si pak představoval, jak mraky dole někdo sleduje a směje se, že tehle vypadá jako ryba a ten druhý jako letící pták. Co na mrak ve tvaru tulipánu říká jeho nový kamarád? Soustředil se, aby zjistil, co si myslí.

Rychlé přepólování magnetosféry? Usměrnění proudu a negativní reakce živých organismů? Ovládnutí? Vůbec ničemu nerozuměl. Stejně jako nerozuměl tetě Marge, když na něj křičela. To neměl zapotřebí poslouchat. Vrátil se k mrakům a začal stavět věž, která mu tak hloupě nešla z kostek. Nad Roswellem začal růst bouřkový mrak a zvedal se vítr.

Ale co je toto? Nový kamarád mu sem něco posílá. Zatím to nevidí, ale cítí to. Nechal mrak mrakem a soustředil se. "Co to je?" Zeptal se nového kamaráda. Zase jenom zmatek a strach, ale taky zlost. Obrovská zlost a to se Lucasovi nelíbilo. "Co mi to sem dáváš a co se rozčiluješ?" Přitvrdil a na chvilku zadržel dech.

Zabít, zničit, ovládnout. Nemuseli Lucasovi vůbec nic odpovídat, vycítil jejich pocity na dálku, ať už byli kdekoliv.

Dveře do Lucasova pokoje se pomalu a potichu otevřely. Teď rozhodně nechce, aby se vzbudil. Steve se kousal do rtu tak, že cítil v ústech krev. Lucas ležel potmě roztažený jako hvězdice a spal. Dělává to tak pokaždé. Steve vzal polštář do obou rukou a krůček po krůčku se blížil k ležícímu bratrovi.

"Nemůžeš tady zabíjet, není to tvoje. To je můj svět!" obořil se Lucas na svého nového kamaráda a dál hledal, co to k němu letí, když to není vidět. Začal se už opravdu zlobit. Uslyšel opět něco, čemu nerozuměl. Bojové rozestavení, udržovat fázovou neviditelnost lodí, než přijde povel. Nabíjení akumulátorů zbraní na plný stav. Tohle vážně nebude poslouchat, musí si na ptáčka pěkně posvítit. Zadržel dech na několik sekund a zapátral, odkud to celé jde. Aha. Létající domy, rozestavěné do kruhu vysoko nad zemí, bzučí jako pokažené rádio. A malé létající auto, které se nad Roswellem právě vynořilo z mraků. Očima neviditelní, ale s tím si už Lucas dokáže poradit.

Chtěl se nadechnout, ale z nějakého důvodu to teď nešlo. Nevadí. Cítil, jak jeho moc roste. Rozeznal už nejen kontury létajících domů, ale cítil už stovky legračních postaviček, které pobíhají v jejich chodbách a vnímal, jak se rozčilují. Zabít telepata, zničit všechen život, ovládnout. Nevěděl, kdo je to ten nešťastný telepat, ale nehodlá to připustit. Začal se lehce dusit, ale to se teď hodilo. Rozhlédl se kolem. Viděl nejen celý Roswell, blížící se bzučící včelu, která nabírala sílu k boji, ale viděl i oceán, každou rybu v něm a dál. Viděl, že nad Zemí je nekonečný vesmír, temná prázdnota plná hvězd. Zabít! Znovu ucítil křik, že kterého ho až zabodalo ve spáncích. Měl takovou sílu, jako nikdy. Ledabylým gestem rozmetal létající domy na malé třísky, část padla do oceánu a část zůstala kroužit kolem Země. Otravnou včelku, která se blížila k jeho domu, chytil, roztrhl na půlky a z výšky hodil za město na louku. Naposledy se ohlédl ke Slunci, které ho celý život pronásledovalo malým zamřížovaným okýnkem, zvedl se a odletěl k nejbližší hvězdě, kterou viděl.

Steve klečel na měkké podlaze, hlavu měl položenou na Lucasově hrudníku a plakal ze všech sil. Lucas se nehýbal. Už nikdy se na něj neusměje. Tak moc Steve doufal, tak hrozně chtěl, aby se Lucas probudil a začal se bránit!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Fialka Bellossom Fialka Bellossom | Web | 5. května 2016 v 20:47 | Reagovat

Krásné a čtivé. Pochopila jsem to správně, že Steve zabil svého bratra?

2 Hana Hana | Web | 5. května 2016 v 22:34 | Reagovat

Super!!!

3 Just Blaze Just Blaze | 6. května 2016 v 13:37 | Reagovat

K tomu není, co dodat, líbí se mi to tak, jak to je. Je to nezvyklý, není to doslovný, to je fajn. Je to velkej rozdíl mezi ostatními články na blogu, kde je to většinou strašně povrchní monotónní. Tohle je náročnější. Ale každopádně to asi nebude mít extra velkou popularitu, protože se lidem už nechce moc přemýšlet a chtějí všechno jen tak prolítnout. Zvlolil bych to článkem týdne. Asi Tě moc lidí nedocení, ale mně se to prostě líbí a je to dobrý... :D

4 Kačenka Kačenka | E-mail | Web | 6. května 2016 v 18:32 | Reagovat

Ahoj, děkuju za všechny pozitivní reakce, mám z nich velkou radost. Tohle téma nosím v hlavě už delší dobu, tak jsem ráda, že mi téma týdne dalo jasný termín, abych to napsala. Díky všem!

5 Lúmenn Lúmenn | Web | 8. května 2016 v 20:02 | Reagovat

Woow, dovedl mě na tebe komentář u Temnářky a jakkoli jsem byla skeptická, tenhle první kousek mě rychle vtáhl do děje a ačkoli pointa byla od začátku každému, kdo se zajímá o záhady, víc než zřejmá, vystavění povídky se mi moc líbilo a její nápad byl vskutku originální. Řekla bych jen tak dál:)

6 /L /L | 10. května 2016 v 22:18 | Reagovat

Ahoj, všimla som si, že píšeš poviedky, ktoré sú super :-) Ja tiež píšem príbehy a chcela by som teba aj všetkých pozvať na môj blog :-) http://head-line.blog.cz/

7 Hanka Hanka | 13. května 2016 v 0:11 | Reagovat

Moc pěkné-trošku k přemýšlení,zároveň "oddechovka",čtivé.....velmi se mi to líbilo. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama